Kodex Vitas

Omluva

10. května 2014 v 22:43 | Aife
Ahoj...
Omlouvám se za otálení se slíbenými kapitolami. Vím, že už je to ohrané, ale...
Nemůžu dál. Nedokážu psát. Snažím se, ale je mi přitom, jako kdybych dostávala ropný klystýr.
Vrací se mi deprese. Vysávají mě, až se nepoznávám. Pomalu se z toho snad zase vyhrabu, ale jde to ztuha.
Vylézt z ulity. Donutit se vylézt. Ten pocit izolace (v městečku, v bytě, v hlavě) je vražedný.

Momentálně mám příčetný den, což znamená, že jsem vstala a aspoň jsem dokázala za celý den uklidit si skříň a protřídit vyprané prádlo. Dalších šestnáct hodin života strávených naprosto zbytečnými činnostmi zabíjejícími čas, dokud čas nezabije mě, ale přesto to musím považovat za úspěch.

Otevírám soubor s Podvazky. Vím, že můj smysl pro humor si vzal dlouhou dovolenou. Vtipy jsou násilné, nucené, nevtipné. Snažím se psát dál. Je to mizerné.
Všechno.

Aspoň sem nahážu starší básničky, aby se neřeklo.

Gone Gone, léto, esej na gender a vyčerpané Já

30. června 2013 v 10:57 | Aife
Květen zmizel, červen zmizel a mně se chce jenom zalézt do kouta, zazdít se a počkat, než mi dojde kyslík. Mizerné mytí nádobí se stává obtížným počinem. Z lidí jsou najednou podivné konstrukce masa, kostí a zvuků. Nechci s nikým mluvit, nikoho vidět, nechci se.

Nenávidím svou depresi.

Snažím se psát, snažím se tvořit, ale jsem jako vyždímaný hadr. Pokusy o učení končí tvrdým spánkem. Hibernuju proti vlastní vůli, která jde rychle do hajzlu. Esej se sama od sebe nenapíše. Mrcha.

Jediná věc, co mě momentálně velice zajímá, je rychlost vlaku vrážející do těla. Bolí to?

Anno Karenino, těší mě.

Poslední červnové dny

1. července 2012 v 18:47 | Aife
Alias Demoverze krematoria. Je krajně ironické, že coby osoba pocházející z jihovýchodní části kontinentu a mající v rodokmenu kromě hromady nosatých Arménů taky Asyřany a snad Turky - což jsou mimochodem všechno národy navyklé na Vedro, chcípám na přehřátí už při teplotách 20 stupňů Celsia. Dovedete si asi představit, jak musím trpět.

Zjistila jsem, že psí strategie - rozplácnout se v celé své šířce na studené dlaždičky - je krajně nepraktické. Obzvlášť, pokud se vám rozbil vysavač a vám se pro to vedro nechce namáhat se zametáním.

Také jsem zjistila, že přes svou výšku 155 cm se opravdu nevmáčknnu do ledničky.

Leda by mě někdo naporcoval.

Sice mě láká představa, že bych se konečně vešla do místa, kde se teplota drží kolem 4°C, ale cena se mi zdá skutečně příliš vysoká.

Proto plánuji emigrovat na Island.

Z jiného soudku: nevím, jestli mám nenávidět obchody s konfekční obuví či svou anatomii. Hned vám to přiblížím.

Drtivá většina žen všech velikostí má nohu souměrnou a spíše úzkou s delšími prsty a výrazným patním obloukem. Tudíž najde boty jakéhokoli druhu, od balerínek po lodičky.

Moje nohy musí být samozřejmě něco extra. Co se délky týče, jsou to šestatřicítky. Prsty jsou mrňavé. Nárt je o polovinu vyšší, než jaký by měl při délce chodidla být. Pata je spíš drobná. Mé chodidlo se tedy blíží ideálu čínského aristokrata z šestnáctého století.

Balerínky? Padají mi. Lodičky? Nemají šanci se udržet za předpokladu, že existují nějaké v mé velikosti. Sandále? Z nějakého pochybného důvodu jsou obchody plné sandálů, kterých se s obtížemi vsouká i žena s normálně tvarovanou nohou. Já nemám nejmenší šanci.

Loni se mi jakýmsi zázrakem podařilo nalézt letní boty s přezkou, takže se v nich dalo chodit. Protože ale patřím mezi osoby, které se musí přerazit o každou překážku, podepsalo se ustavičné zakopávání na botách krásnou velkou dírou.

Takže celý upocený červen jsem musela strávit v omlácených keckách hledaje nejprve hezky vypadající boty bez podpatku. Nic. Hezky vypadající boty. Nic. Pochybná konfekce mě doháněla k šílenství.

Nakupování nesnáším. V obchodních domech je mi z toho davu a vedra nevolno. Strávit v nich celý měsíc bylo peklo, které se vyplatilo až 29. června v podobě kožených sandálů na klínku, do nichž jsem přes drobné zádrhele nohu STRČILA!

Omluvte mou euforii. Nemohu uvěřit vlastnímu štěstí.

Z dalšího soudku: Pro vysokou popularitu fotografií vaší modly (tj. mě) následuje několik fotek pořízených vysoce kvalitním foťákem...


A nakonec jedna obzvláště... povedená...
.
.
.
.
.
.
.
.
.

Příběh mého utrpení

17. června 2012 v 0:06 | Aife


A jak se učí vám?

Kávové zamyšlení

15. března 2012 v 10:13 | Aife
Zatímco popíjím kávu, bezcílně pouštím další a další písničky na mém playlistu na youtube. Asi jsem se narodila ve špatné době, říkám si, když si uvědomím, že 80% skladem je aspoň čtyřicet let starých.
Ó dnešní kapely, proč jenom píšete takový sračky a vydáváte to za píseň!
Kdybyste se mě zeptali před třemi lety, jestli mám ráda sedmdesátky, vytanuly by mi v mysli zvonové kalhoty Elvise Presleyho. Nejspíš by vám můj znechucený výraz napověděl, jak moc tu dobu nenávidím.
Jak jsem mohla být tak slepá?
Jak jsem jen mohla ignorovat Pink Floyd, Deep Purple, Led Zeppelin, Rolling Stones a Sergeho Gainsbourga? Jak mohl uniknout mé pozornosti takový David Bowie? (Na svou obranu musím ale dodat, že takové středověké vagantské písně mají taky leccos do sebe. A to ani nezmiňuji skandinávský folk, který by se mohl hrdě postavit tváří v tvář black metalu, aspoň co se týče tendence popisovat různé guro způsoby úmrtí. A Dead Can Dance!)
Nevadí, svou neodpustitelnou chybu se snažím napravit. Poctivě poslouchám texty písniček. Znovu si říkám, že jsem se narodila ve špatné době a na špatné straně železné opony. I když takový Vladimir Vysockij a Karel Kryl jsou více než dostatečným odškodným. Ale rock to prostě není.
Pro ty, co oslavili můj návrat k HP fandomu, je to jistě dobrá zpráva, jelikož právě píšu jednorázovku z dob mládí generace Harryho rodičů. Nápověda: sedmdesátá léta! Plakáty s Bowiem! Minisukně! Bikiny!
(A William Styron by mi udělal obrovskou službu, kdyby býval napsal Sophiinu volbu o dva roky dřív. Nemáte ani ponětí, jak moc ji tam potřebuju. To samé platí o McEwanovi a jeho Betonové zahradě. A taky nemůžu nikde najít informaci, do kolika jazyků a v kterém roce byly překládány knihy Arnošta Lustiga. Wikipedie, zklamalas mne!)
Chápu, že nemáte nejmenší tušení, o čem tu proboha blábolím. Přejděme tedy k známějším tématům. Evergreenem jsou mé výmluvy, proč ještě ta a ta kapitola nespatřila světlo světa. Vezmeme to popořadě.

Bílý písek se seknul vzhledem k faktu, že mě už Naruto dost přestal bavit. Snažím se škrtat co to jde, jenom aby mě to psaní znovu chytlo. Nevím, jak je možné, že jsem, aspoň co se Písku týče, propadla tak plytkému žvanění. Nejradši bych si nafackovala. Vím, co se tam má odehrát, vím to dokonce přesně. Jen se mi nějak nechce to zase popisovat.

Ty podvazky ti seknou, kámo! jsou v bezpečí. Jo a taky zbývají tři čtyři kapitoly do konce. Toho bohdá nebude, abych s tím sekla!

Pokračování povídky Za dveřmi je rozepsané. Jestli bude někdy dokončeno, ví jen... no, ani Ten to neví.

Sol et Luna se pomalu avšak jistě vrací. Je jen smutné, že nemohu nalézt onen papír s plánem příběhu, kde se dokonce vyskytovaly i data jednotlivých lunárních fází, podle nichž jsou pojmenovávány Dracovy kapitoly.

Tajemství za clonou černých vlasů mě sice láká, ale já tomuto lákání statně odolávám.

Yellow Yesterday, čili povídka se Severusem a Lily odehrávající se v létě 1975, zdrárně spěje k dokončení. Dokonce uvažuji o tom, zda bych nenavázala kapitolovkou.

Pro česky nehovořící čtenáře na ff.net, kteří se už párkrát pokoušeli přelouskat Vivat Prince pomocí google translator, právě překládám tuto esenci sarkasmu do angličtiny. Je zvláštní, kolik ironických hemzů je schopná pojmout čeština a kolik angličtina.

Komix Redphoenix právě podstupuje rozsáhlou plastickou operaci.

A na Knize vran se pracuje. Jinak bych si toho zatraceného Nietzcheho z knihovny nebrala.

Znavený student psychologie se tímto pro dnešek loučí a jde vesele chrchlat dál.

Půlnoční úvaha nad kořením

29. září 2011 v 2:40 | Aife
Jsou lidé, kteří upadají do filosofujících stavu po několika sklenkách vína, absintu, whisky, vermutu či jiného ušlechtilého alkoholu, který mě v tuto chvíli nenapadá, jelikož chlast je pro mě v zásadě španělskou vesnicí, jak jste si jistě stačili povšimnout. Jsou také lidé, kteří se uchylují k rozjímání zásadně nad šálkem zelenomodrého čaje podávaného v nejvybranější čajovně, stylově servírovaného v miniaturní konvičičce. Tento typ vám odrecituje sáhodlouhý seznam čajů, které dotyčný podnik nabízí, zpaměti a pokud byste jim dali tužku a papír, jistě byste se dočkali seznamu napsaného v čínštině, japonštině, hindštině a v případě některých lepších čajoven i ve vietnamštině.

Tunning aljašské tresky a alkohol

21. září 2011 v 14:48 | Aife
Vaření je jednou z mála domácích prací, kterou pokládám za kreativní. Tudíž je taky považuji za hodné mé pozornosti, času a snahy. Částečně také kvůli cíli této činnosti, totiž jídlu. Jistě jste si všimli při čtení mých povídek, jak zmlsaný a nenažraný jsem člověk. Anorektik by necpal do každé druhé části politického dramatu pasáž o "úžasné basturmě, marinovaném telecím, úchvatném sýru, božské maně, fikaných zeleninových směsích a orgasticky ochuceném tvarohu". Je zázrak, že mě ještě nevalí jako sud.

Stává se ze mě Gaara

11. března 2011 v 9:18 | Aife


Než se na mě vrhnou fanynky hnané bláhovou nadějí, že jsem se proměnila v rudovlasého bledého mladíka s uhrančivým pohledem, který jen čeká na vřelé objetí, musím se přiznat, že jsem se vyjádřila metaforicky. Pro méně chytré: gaarovatím ze společenského, psychického a zdravotního hlediska. Nikoli vzhledově. Zatím.

Úpění nebohé maturantky aneb Když hoří koudel u zadku

28. ledna 2011 v 8:32 | Aife
výkřik
Co nemusíš dělat dnes, odlož na pozítří. Co nemusíš dělat letos, odlož napřesrok. Ono by to bývalo nevadilo... kdybych tyto zásady neaplikovala na povinnou četbu k maturitě. Zjistit dva měsíce před zkouškou, že jste sice od každého zmíněného autora něco četli jenom ne echt tu knížku, je skutečně tragické.
Z nějakého mně nepochopitelného důvodu také dámy češtinářky vybírají schválně ty knihy, které se nedají číst. Rollandovi bych jeho Pierre et Luce omlátila o hlavu. Dokonce se na seznamu objevil i Svatopluk Čech a Václav Beneš Třebízský, známý to slánský rodák, student a grafoman, který, jestli kázal stejným způsobem, jako psal, musel mít na své farníky stejný účinek jako koňská dávka barbiturátu.
Ne, nemějte dojem, že jsem analfabet. Mám načteno hodně knížek, jenže většinu požadované literatury jsem zhltla ve svých čtrnácti, tudíž si dnes opravdu nepamatuju, jaké peripetie osudu stíhaly feťáka z Johnova románu Memento. (No... román...)

Opovaž se chcípnout, Kim Čong Ile!

14. listopadu 2010 v 12:12 | Aife
Tak už je v hlíně, Kim jeden. Snad nechcípne. Nedává vám to smysl? Říkáte si, že věčný generál Kim Čong Il bude stejně brzy pod drnem? Ano, máte pravdu, jenže můj Kim Čong Il není žádný komunistický papaláš, nýbrž mladá rosnatka okrouhlolistá.
Za normálních okolností by se nebohá květinka v mém vlastnictví neocitla. Bohužel pro ni, osud si ošklivě zahrál a mě zavál jednoho listopadového dne do Ústavu experimentální botaniky, kde mi kromě hromady vědomostí byla věnovaná i sterilní zavařovací sklenice s masožravkou pěstovanou na agaru. Vědci si nedali říct, nevzali v úvahu moje námitky, že ta kytka u mě nepřežije ani týden. Každý návštěvník musí dostat sklenici s rosnatkou a neexistuje aspoň jeden návštěvník, který kytku nedostane. Proti matematické logice není žádných argumentů, proto vyfasovala Aife kytku s přáním šťastného pěstování a adieu.
Co mi však v tom spěchu zapomněli říct, bylo to, že tu sklenici nesmím tři měsíce otevřít. Zavařovačku jsem strčila honem do kabelky a sprintovala jsem na zastávku. Sejde z očí, sejde z mysli. Že máme doma o jednoho masožrouta navíc, jsem si vzpomněla až večer. Vytáhla jsem sklenici z kabelky. Skýtala žalostný pohled, jaký může skýtat jen mix listů, kořenů a kousků agaru. Abych napravila škodu, odmotala jsem silnou vrstvu izolačního igelitu (vůbec mi to nepřišlo divné) a s tichým "plop!" jsem sklenici otevřela a srovnala ji.
(Teprve později jsem se dozveděla, že jsem tímto aktem chudáka kytku odsoudila k permanentnímu ohrožení infekcemi, na které ve sterilním laboratorním prostředí nebyla zvyklá.)
Jako kdyby to nestačilo, zůstala stát přes týden na mém stole jako skomírající memento pěstitele-amatéra, aniž bych se namáhala přesadit ji do květináče s rašelinou či jakkoli jinak se o ni postarat. Teprve dnes mi bratr naznačil, že by bylo možná fajn neumučit tu kytku.
(Abyste pochopili, co se pěstování kytek týče, jsem pouhý teoretik nevalné úrovně. Dokonce se mi podařilo umořit žízní i kaktus, který byl neprozřetelně svěřen do mé péče. )
Zpátky k bratrovi. Nebylo úniku, nebylo výmluv. Poslal mě hledat rašelinu, kterou jsem po třech minutách usilovného pátrání skutečně našla. (Záhada, celý týden předtím doma rašelina nebyla a najednou se tu objevil poploprázdný pytel.) Pak už zbývalo rosnatku přesadit z klaustrofobické sklenice do prostorného kelímku od smetany. Normální člověk by sebral kytku, omyl ji od agaru a strčil do substrátu. Jednoduché. Co jsem však s kytkou prováděla já, netuším, ale zřejmě to bylo úplně špatně, protože bratr po minutě sledování mého počínání nevydržel, a raději to dodělal za mě.
Po takové námaze nám rosnatka připadala jako člen rodiny. Musela dostat jméno. Oblíbené Pepa bylo už zabrané (počítač), Hugo taky (monitor) a Hildegarda (notebook) též. Dali jsme s bratrem hlavy dohromady.
Z tohoto důvodu Kim Čong Il a ne Jeanneta Margareta krášlí okenní parapet nad mou postelí. Komárů tam má požehnaně a jestli ji nezapomenu zalévat, tak už nikdy nebude trpět nedostatkem.
(Až chcípne, dám vám vědět.)

Jak se stát misomusem snadno a rychle

11. srpna 2010 v 19:23 | Aife
Právě se ze mě stal zarytý odpůrce psaného slova. Jak by také ne, když lidstvo je od nepaměti plné grafomanů a já, nebohá studentka, musím vypsat seznam a charakteristiku každého žvástu, který kdy kdo vyplodil.
Pro příklad: Egypťan Sinuhet. Teď nemyslím tu obrovskou bichli, kterou má na svědomí Mika Waltari. Mluvím o "autobiografické" povídce (cha!) z doby Amenemheta I. Schválně si ji najdětě na internetu. Potom mi dejte vědět, jestli vám neustálé opakování, že je syn zavražděného panovníka, který si v současnosti sedí na trůn úplně ale úplně nevinný, připadá taky tak podezřelé.
Proč - proč se to musím učit?! Proč to musím psát? Proč nestačí znát charakteristiku každého období, spojit si to do historických souvislostí a pak jmenovat jednoho, nanejvýš dva významné představitele a jejich VÝZNAMNÁ díla? Mně je nějakej Tatrman von Scheizenhunde, co napsal traktát o chroustech, ukradenej!
Další věc kterou nechápu: proč musím rozpitvávat českou středověkou literaturu (která stála za starou belu) a přitom ignorovat díla jako je například Edda či epos o Beowulfovi? Proč je tu dvacet indických děl s nevyslovitelnými názvy, ale první román na světě tu zmíněný není? Murasaki-sama se otáčí v hrobě.
(A na just si přeju, abych si u matury vytáhla starověk. To pro vás bude trest, to si pište... Patnáct minut stačit nebude... Patnáct minut popisů krvavých soubojů Sutecha a Hóra, prasáren z Bible, rozborů semitských písemných soustav... Těšte se, profesoři...)

Na ničem nejedu

8. února 2010 v 14:15 | Aife
Na ničem nejedu, nebojte se. Ne vážně, nic mi není, jen jsem trochu nevyspalá. Mám jenom teplotu. Vážně nejsem na drogách. Můžu jít prosimvás domů? Vážně mi není dobře.

Alzheimer

8. února 2010 v 14:02 | Aife
Ano, zřejmě mě tato choroba postahla již dávno. Nepamatuji si totiž, kdy jsem si naposledy něco pamatovala. To už je vážné. Nechci se vidět v padesáti. To bych snad někde zapomněla i vlastní hlavu. Bez legrace.

Jsem oligofrenní imbecil

22. ledna 2010 v 14:29 | Aife
Co jiného bych taky byla? No považte. Padesátero rozpracovaných povídek, XY komixů, do toho normální tvorba a škola + prokousávání se četbou na maturitu. Schválně si vybírám tituly, co jsem četla jako malá a co nemá víc jak 100 stran. Ne, že bych nesnášela tlusté knihy (což by ode mě opravdu sedlo, viz BP), ale číst podvacáté, jak byla Ester krásná a milá a příjemňoučká a slaďoučká, je moc i na moje otrlé nervy. Kvůli tomuhle letělo Lesk a bída kurtizán do kouta.

Geniální Aife zachraňuje... vše!

18. září 2009 v 10:08 | Aife
Jachachá! Nikdy neříkejte, že něco nejde, protože se VŽDYCKY najde nějakej blbec,kterej to neví a udělá to!
V tomto případě musím přiznat, že roli blbce hraju já. A víte proč? Víte vy proč?!
Pamatujete si na článek, kde jsem psala, jak bratr poslal do věčných lovišť boot vist? Hihi. Já přišla na způsob, jak boot přivést zpět a dokopala jsem bratra, aby to namačkal. Takže mám konečně funkční notebuk, tralala! Jsem prostě machr machrovatej.

Takže hurá do práce!

Ilegální článek

13. září 2009 v 16:48 | Aife
Právě vám píšu ze zapůjčeného notebooku. Pokud možno, nepoužívejte v komentářích slova "svišťouni" a "srostloprstí". Zrovna na to dělám prezentaci a můj mozek zažívá ošklivé šoky. nemám tušení, co mám zařadit pod srostloprstý, protože ti zmetci vědci se dodneška nedohodli, jestli tam patří dudci a zoborožci, přičemž to jsou jediní zajímaví ptáci z toho zas...ýho řádu. Jednomu smrdí bejvák a chrní, druhej má zobák jak karavan. No a ono houbeles.

Catch her head!

10. srpna 2009 v 15:25 | Aife
Upozornění: následující článek není pro nedostatek slušných výrazů vhodný pro děti.
Já ji NENÁVIDÍM!

Jak Aife lemrou se stala aneb Pohádka o líném prasátku

6. srpna 2009 v 18:18 | Aife
Byla nebyla jedna Aife. A tu Aife snad obmuckaly všechny múzy, co kdy existovaly, protože se děvčátko fušovalo do všeho možného, co aspoň vzdáleně připomínalo umění a dá se říct, že jí to i celkem šlo.

Žiju, ale za jakou cenu?

16. března 2009 v 14:33 | Aife
Ne, nezemřela jsem, ani mě neunesla banda šílených tokiohotelánek. Pravda je mnohem prozaičtější. Nic tu nepřibylo kvůli tomu,m že jsme se stěhovali a nám teď nejede internet. Jo, k tomu stěhování vám něco povím později, až tu linku natáhnou k nám. Zasmějete se.
To bylo tak asi vše, co jsem měla na srdci. Howgh. (A než začnete nechápavě vrtět hlavou, odkud že to píšu, tak ze školy)

Shrnutí roku 2008

29. prosince 2008 v 12:18 | Aife
Jojo, už se to blíží... Pozítří se 80% z vás prasecky ožere, 90% přežere a ten zbytek se popere, pozabíjí, rozbombarduje si prsty nekvalitní pyrotechnikou. Jo a Martin určitě vyzunkne petrolej, až si zase bude hrát na "ohnivého muže".

Zabiju psa

30. listopadu 2008 v 16:11 | Aife
Ano, zabiju ho.

Oslava

15. listopadu 2008 v 15:48 | Aife
Předem vám musím říct, co se stalo minule o ZSV. Cait tvrdí, že to vyprávím každému na potkání, a taky že jo. :)
Berem historii politologie. Já a Nikitka sedíme hned před katedrou.
Profesorka: "No a tohohle pána musíte určitě znát z češtiny. Vydal rozsáhlé pedagogické dílo...."
Já: "Komenský!"
Profesorka: "... a všech svých jedenáct dětí odložil do sirotčince."
* * *
Profesorka: "Nevíte jestli zvonilo?"
Já: "Nevíme, je tu moc velkej kravál."
Profesorka: "Správně! A když je velký kravál, tak to musíme co?"
Nika: "Oznámit!"
Já a profesorka jsme lehly.
Profesorka: "Teda, že Aife je držka hubatá, to už dávno vím, ale že ses spustila i ty..."
*Smích.*
Profesorka: "A já si naivně myslela, že výtlemy jsou záležitostí puberty."
Já: "Já mládnu!"
*Smích*
Caití se pak z nás snažila celou přestávku vypáčit, čemu jsme se tak tlemily. No jo, ale zkuste si odpovídat, když máte křeče v bránici...
Jo a ještě to, jak jsem omylem zařvala na ředitele, že je debil... Ale když já se ho fakt lekla... A taky jsem ho nepoznala... Jak bych taky mohla, když nesl meotar a nebylo z něj vidět nic jinýho, než nohy...

Několikero zážitků aneb O zábavu vždy postaráno

6. listopadu 2008 v 19:02 | Aife
Tak jsem zase jednou zašla do knihovny...

Noční můry aneb S Bobečkem nejdál dojdeš

26. září 2008 v 21:57 | Aife
Ne, opravdu nemám na mysli nějakou prachobyčejnou blblost ve stylu "honí mě slizká obluda v úzké, temné chodbě". Ne, tak neoriginální sny se mi nikdy nezdály... No, možná až na ten jeden, kdy mě pronásledovala šílená zubařka s rovnátky a místo motorové pily máchala puštěnou vrtačkou na zuby a ta slizká obluda byla inteligentní, číhala na mě v koupelně, kam mě a bráchu nalákala zubařka.

Reportáž z ústavu

19. září 2008 v 19:20 | Aife
Já se nechápu. Sotva dostanu vysvědčení, už se těším na září, jak si zase pohovím v přední brázdě. Jak se pokaždé ukáže, mé těšení se je vždy projevem vrcholné naivity a stupidity. Proč já si proboha každý rok myslím, že se tentokrát napravím, že do školy budu přicházet včas, úkoly odevzdávat v termínu - tedy především, pokud je VŮBEC budu odevzdávat.
 
 

Reklama