S. & H.

28. listopadu 2014 v 3:14 | Aife |  FF Naruto: Podepsáni S. & H.
aneb Malá povídka o malých věcech.
Abyste věděli, že píšu.


1.
Schůze se protáhla. V narvané zasedací místnosti bylo přetopeno, až okenní tabulky pokryla slabá rosa. Poprvé Shino nevydržel vnímat výklad. Sklouzl pohledem nalevo a Hanabi zamžourala nazpátek, než se pomalu obrátila zpět k Shizune stojící před tabulí. Přednáška o důležitosti osobní bezpečnosti na misích nebrala konce. Každý v místnosti už ji mohl odrecitovat zpaměti. Shino v duchu utekl k úlům, které ho čekaly doma. Než ho poslalo vedení mimo vesnici, měl v plánu vyměnit zimou a vlhkem zteřelé stříšky. Snad dostane volno. Prohlédne své včely, zda neonemocněly, než se oteplí a ony vylétnou ven.

O hodinu později už konečně Shizune došel dech. Jouninové se zvedli z židlí a Shino se chystal zmizet s davem. Sebral z věšáku kabát a brašnu. Dvě bílé ruce vedle jeho stáhly z háčku černý pláštík.


"Máš čas?"

Otázka patřila Hanabi. Dívala se na zem, shrbená a umouněná z cesty.


"Potřebuješ něco?" Zněl otráveněji, než zamýšlel. Zopakoval otázku, tentokrát mírněji.

Zavrtěla hlavou.

"Chtěla jsem jen jít do čajovny. Přidáš se?"

Čekaly na něj jeho včely. Zaváhal. Nikdy se nestalo, aby k němu Hanabi přišla, bez vzkazu od Hinaty. Ne bezdůvodně. Přikývl.

...

Našpulila rty a foukla. Kouřící hladina zelenkavého čaje se rozčeřila. K čertu s distingovaným obřadem, tady se kolem nich tyčily papírové zdi a jedině ona viděla skrz ně. A Shino - tomu to mohlo být docela jedno.

Mlčeli.

Šálek hořel v dlaních. Upírala pohled na podlahu, zatímco ji Shino pozoroval. Uvnitř stehna mu rejdili brouci, stoupali nahoru podél větví aorty. Přemýšlela, jak chabé musí být svaly těla napěchovaného hmyzem.

Jednou ulovila v lese srnku. Sotva do jejího těla zabořila nůž a rozřízla ji, vyvalili se z ní spolu se střevy hlísti. Z večeře se rázem stala nepoživatelná kuriozita a Hanabi strávila zbytek dne pitvou nebohého zvířete pod stromy, dokud ji nenašel Ko.

Mezi červy a kikaichuu určitě musel existovat nějaký zásadní rozdíl, který ze srnky udělal zmatenou vyzáblou trosku s vydutým břichem a z Aburame životaschopné, zdravé jedince. Pokradmu nahlížela do jeho dutin prolezlých chitinovými tělíčky. Nesmělo se to sice, Hyuugové si přísně zakázali bezdůvodně narušovat soukromí ostatních, ale Hanabi se nedokázala přinutit zůstat slepá.

Napila se. Horká tekutina jí sklouzla jícnem.

"Máš zašpiněný kabát."

"Vím." Další doušek. "Ještě jsem nebyla doma, abych si vzala čistý."

Místo toho utekla sem a jeho odvlekla s sebou, protože teď nechtěla být za nic na světě sama.

"...Jaká byla mise?"

"Mizerná."

Pozvedl obočí.

"Kiba by to nazval z prdele klikou."

Zachmuřil se. Pochopil ji. V Hanabi zatrnulo. Nehoda se přihodí jednou každému. Skončí jako poslední v životě nešťastníka. Poslední šálky nalité z konvičky studily na patře. V tichosti zaplatili. Oba se rozešli opačnými směry.

2.

Stal se z toho zvyk. Vrátila se z mise ona, vzal ji do čajovny. Když se vrátil on, už na něj čekala před budovou, opřená o zeď a s pažemi založenými na prsou. Zvát se přestali po jeho třetí a její čtvrté cestě. Povídali si málokdy. Jakoby se navzájem kontrolovali, zda ten druhý v pořádku zavítal domů, nenápadně jako kočky. Aspoň takový z toho Shino nabyl dojem.

Kdyby se ho někdo zeptal, proč se ale s ní s tak železnou pravidelností schází, nedovedl by odpovědět. K oolongu dostával jako pozornost podniku malý koláček. Vždycky mu ho snědla. Tentokrát jí ho bez cavyků rovnou přistrčil. A pili dál, potichu, v příjemném teple sálajícím z maličkých kamínek postavených do rohu. Proč sem s ní chodí, neodpověděl by po první, druhé, šesté schůzce.

Jen ji chtěl vidět. Možná ze zvyku, možná z potřeby strávit chvíli v něčí společnosti. Možná proto, že když se s ní setkal dnes, namísto pozdravu se usmála.


Sedmá schůzka. Vracela se z mise, ze Suny. Přinesl shogi. Když jí ukázal hrací desku - beze slova - zakřenila se. Večer skončil remízou. Osmá. Oba se nudili ve vesnici. V příšeří čajovny nad společnou konvičkou se mu ji podařilo porazit. Devátá. Hanabina odplata byla sladká. Sladší než medový koláček, který mu milostivě darovala nazpět. Zacukalo mu v koutcích. Rozzářila se.

. . .

Společný čas promlčeli. Jeho ticho ji obestíralo jako samet, příjemný, hebký. Klidný. Když bral do štíhlých prstů hrací kostky, hltala jeho výraz. Slabá vráska mezi obočím, semknuté rty. I kdyby mluvil, nic by nevyjádřilo jeho myšlenky hlasitěji.


"Pojďme ven."

Následoval ji do aleje mezi jasany a břízy. Předjaří se přehouplo v jaro a to se proměnilo v léto. Pozorovala ho, jak se shýbl ke keři, aby si prohlédl zblízka housenky okusující listy.

"Když jsem byla malá, myslela jsem si, že květy jsou zkamenělí motýli."

Roztržitě se ohlédl.

"Když jsem byl malý já, domníval jsem se, že lidé prochází proměnou nedokonalou."

Chvíli na sebe zírali, než vyprskla smíchy a jemu zacukalo v koutcích.

"Kdy ti došlo, že se nesvlékneš z kůže?"

"Když mi byly čtyři. Vyrostl jsem o decimetr, aniž by se na mém povrchu těla objevila jakákoli prasklina. Kolik bylo tobě?"

"To není důležité."

"Osm?"

"Šest."

Proseděla hodiny před pivoňkami, aniž by se jediný květ rozletěl v hejno karmínových motýlů. Otec jí vysvětlil, jak se věc má. Květiny jí pak už nikdy nepřipadaly tak zajímavé. Nyní v ní bodla lítost, maličká a sentimentální.


Rozešli se hlouběji mezi zeleň. Z korun se ozýval ptačí zpěv. Viděla je všechny, všechny větve, které kolem spředly křehkou klícku. Roj v jeho těle se přeléval ze strany na stranu. Nad hlavami jim zakřičela sojka. Zajíci opodál se rozprchli. Shino kráčel před ní. Zpomalila.

Chvilky jí utíkaly mezi prsty.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Domuška Domuška | 29. listopadu 2014 v 19:21 | Reagovat

Přesně jak jsem si myslela... Prostě něžné :)

2 paní archivová paní archivová | Web | 29. listopadu 2014 v 20:03 | Reagovat

Je to hodně nedovařené a ta nedovařenost je hodně znát. Budu čekat na slíbenou druhou verzi. :)

3 Aife Aife | 29. listopadu 2014 v 20:29 | Reagovat

[1]: něžné a syrové:D

[2]: Co nedovařené. ještě je to naživu v biofarmě:D

4 stuprum stuprum | Web | 30. listopadu 2014 v 14:56 | Reagovat

Jů, sojky, zbožňuji je, taky bych se rád procházel pod korunami stromků. :)

5 Ikari Ikari | 30. listopadu 2014 v 18:37 | Reagovat

Ač je to krátké, tak za poslední dobu je to povídka, která mi sedla snad nejvíc. Milé, jednoduché, něžné. :-) udělalo mi to radost

6 Miu Miu | 3. prosince 2014 v 18:37 | Reagovat

em... co k tomu říct? nejvíc mě zaujalo párování - potěšilo mě, dětské fantazie... jemnost s jakou bylo všechno napsané mě dost vyvedla z míry - netuším proč, asi divná nálada - soulasím s paní archivovou jsem zvědavá na druhou verzi :D (tohle bude vážně divná nálada...)

7 Aife Aife | 3. prosince 2014 v 21:23 | Reagovat

[4]: Je to velmi příjemné. Dokud z nich nevisí rampouchy.

[5]: *vyčerpaně padne na zem a sbírá si zbytečky tepla z komentáře* Díky:) Jsem ráda:)

[6]: :D tahle povídka je *rozpačitá*. Píšu něco, co je mimo mě, že to působí rozhrkaně a neumětelsky. V kombinaci s násilně lámaným psacím blokem vychází něco, co není možná kykyris, ale též nedosahuje mé standardní úrovně psaní. :D Snažím se to ale nějak posunout.
Další povídka snad... bude:)

8 Miu Miu | 3. prosince 2014 v 21:54 | Reagovat

[7]: Beru na vědomí a budu netrpělivě očekávat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama